Ústí nad Labem

V historických latinských písemnostech Usta ad Albim, německy Aussig an der Elbe, je určeno zeměpisnými souřadnicemi: 50039´30´´ severní šířky a 14002´30´´ východní délky, což může být v době GPS pro někoho dostatečnou informací, pro detailisty uveďme ještě udávanou nadmořskou výšku 218 m. Pro ostatní pak několik dalších vět.

V historických latinských písemnostech Usta ad Albim, německy Aussig an der Elbe, je určeno zeměpisnými souřadnicemi: 50039´30´´ severní šířky a 14002´30´´ východní délky, což může být v době GPS pro někoho dostatečnou informací, pro detailisty uveďme ještě udávanou nadmořskou výšku 218 m. Pro ostatní pak několik dalších vět.

Město leží na soutoku řeky Labe s Bílinou v romantické krajině vyvřelin Českého středohoří, na rozhraní podkrušnohorského zlomu a hraničních pískovcových útvarů Českosaského Švýcarska. Alexander Humbolt, jeden z největších cestovatelů a vědců, pokládal tento kraj za nejkrásnější na světě. Největší česká řeka Labe otevírá na cestě z Prahy vstup do města známou Portou Bohemikou, a pak po třiceti kilometrech toku od Ústí n.L. překračuje státní hranici a již jako Elbe si míří k Hamburgu. Spisovatel J. C. Masterman napsal o cestě kaňonem labského údolí, že je to největší zážitek Evropy.

Město není jen rámováno krásnou krajinou, ale dynamický terén s množstvím zeleně jim přímo prorůstá. Hladina řeky při nábřeží má cca 136 m.n.m. a zalesněná znělcová Mariánská skála, tvořící pohledovou kulisu východní strany historického centra, kterou si kdysi Labe prořezalo cestu, má již výšku 265 m.n.m. Nejvyšším bodem na území města je vrch Vysoký Ostrý s 587 m.n.m.

Nelze se proto divit, že v jednotlivých městských čtvrtích již dávno byly budovány rozhledny. Ty se občas vyskytují i v jiných městech. Ale kde mají, tak jako v Ústí n.L., prakticky téměř na náměstí dolní stanici lanové dráhy, kterou lze vyjet na protilehlý vrch přírodního zábavního parku Větruše na ostrohu Labe s Bílinou? Podle legendy tam jistý Labohoř vystavěl v roce 826 hrad. Ve středověku se toto místo, tehdy nazývané Soudní vrch, stalo popravištěm – dodnes jsou zde zachovány jeho zbytky, kam odsouzení podle městského hrdelního práva byli vyvádění tzv. Soudní cestou k vykonání ortelu. Roku 1848 zde byla postavena výletní restaurace na trase k labským vodopádům, ovšem i s tanečním sálem a venkovní terasou, která ještě po sto letech zůstávala oblíbeným místem tanečních čajů o páté. V současnosti bylo okolí doplněno o řadu volnočasových atraktivit a typická dominanta s vyhlídkovou věží byla po rekonstrukcí rozšířena o hotelový komplex.

Organizovaná i rodinná turistika s lákajícími trasami do blízkého okolí má ve městě dlouhou tradici stejně jako sporty, zejména všechny vodní. Existence termálních pramenů na území města se sice nestala konkurentem vodoléčby v blízkých lázních Teplice, i když i tyto snahy také byly, ale z jejich vrtů jsou zásobovány bazény i otevřená koupaliště vodou o teplotě 300C, což umožňuje výrazně rozšířit jejich sezónu tradičně zahajovanou již prvním květnem. A v zimě – to se vždy jezdilo do blízkých lyžařských středisek v Krušných horách a třeba i jen na půlden přímo z města tramvají, později autobusy městské dopravy, na sjezdovky do areálu Zadní Telnice.

 

Ústecko bylo osídleno již v dávné prehistorii. Tábořiště lovců mamutů, starší než 20 000 let, bylo před několika lety odkryto u Stadic, pár kilometrů od města, což současní obyvatelé berou už spíše jen jako připomínku školní výuky. Lokalita Stadic ale zůstává součástí živé, celonárodně dosud citově vnímané tradice vzniku samostatného českého státu, spojené s nastolením dynastického rodu Přemyslovců. Právě odtud byl podle pověstí povolán bájnou kněžnou Libuší na trůn jeho zakladatel Přemysl Oráč, jak stojí psáno na pamětní desce jeho údajného statku i pomníku na Královském poli.

 

Vznik města předurčila jeho poloha na křižovatce dopravních cest. Před tisícovkou let se tady setkávali kupci různých národů, putující po nejstarších zemských stezkách. K ochraně labské vodní cesty a vybírání cla bylo zde vybudováno knížecí hradiště (dodnes nese přilehlá ulice název Hradiště), kolem kterého se pak rozrůstala slovanská osada s tržištěm. Dobu vzniku neznáme, první písemné zmínky jsou až z roku 993. Archeologickým výzkumem byly uvnitř hradiště, v místě dnešního barokního kostela sv. Vojtěcha, odkryty zbytky původní románské rotundy. Existence kostela je pak zaznamenána až knížecí svatbou z 23. dubna 1186, na den sv. Vojtěcha, kdy v něm český kníže Břetislav provdává svoji dceru Žofii za Alberta, syna míšeňského markraběte Oty. Hradiště pozbylo svého významu kolem roku 1316, kdy byl postaven ke stejnému účelu hrad Střekov, současný velmi oblíbený cíl turistů, na kterém, jak praví pamětní deska, komponoval Richard Wagner své motivy k opeře Tannhäuser.

Nejstarší a nejvýznamnější sídla v Čechách dostávají v první polovině 13. století titul a status královských měst, čímž dovršují svůj ekonomický, politický a správní vývoj. Kdy přesně bylo takto povýšeno Ústí nad Labem rovněž nevíme. Nepochybně se to stalo před rokem 1249, neboť latinsky psanou listinou, datovanou v Žatci ze 7. února 1249, zastavil král Václav I německému šlechtici Erkenbertovi ze Starkenberka své město Ústí nad Labem s patronátním právem ke kostelu a blízké Počáply. V této listině se přesně v dobové terminologii označuje město Ústí jako civitas, městečko Žatec jako oppidum a ves Počáply jako villa.

V dalších staletích se Ústí vyvíjí jako jiná středověká sídla, počet jeho obyvatel nepřevýšil 2 500. A protože správní a církevní funkce daného regionu soustřeďovali místní Lemúzové, z nichž pocházel i bájný Přemysl, do Bíliny a v pozdějším správním uspořádání státu přešly do Litoměřic, působilo asi město dojmem spíše ospalým, nečiníc si ani nároků na reprezentační budovy. Ústecký humanista, vzdělanec a básník Jan Augustin Tichtenbaum, který žil ve městě koncem 16. a počátkem 17. století, oslavil v latinsky psané básni Usta ad Albim delineata šťastné dny „otcovského města s vysokými střechami, vznosnými domy a půvabnými ulicemi, klenotu přejasného zrcadla království českého, slavné záštity, poskytující ochranu a mír svým i příštím obyvatelům.“ I když model takto viděného města byl v roce 1903 prezentován v úctyhodných rozměrech a za přítomnosti členů císařské rodiny na velké živnostensko-průmyslové výstavě v dnešních Městských sadech, lze se domnívat, že vyjadřoval více patriotické přání než realitu.

Z řečeného by se mohlo zdát, že život města plynul v té době přímo idylicky či spíše ospale. Kdyby ovšem čas od času nezachvátily město velké požáry. Podle kronik asi tak jednou za 18 let přicházely velké povodně a zhruba každých 12 let katastrofální sucha s následnou neúrodou a hladomory, střídanými cholerou a morovými ranami, které decimovaly velké části populace. Co nesvedla příroda sama, o to se postarali lidé v množství šarvátek a válek, které se městem přehnaly se vždy hladovým a drancujícím vojskem.

Mezi nejznámější, které město poznamenaly, patří jistě největší středověká bitva svedená na území našeho státu, označovaná jako bitva u Ústí či na Běháni. 16. června 1426 zde spojená husitská vojska, vedená Prokopem Holým, porazila nejsilnější armádu v historii křižáckých tažení do Čech. „O počtu pobitých toho dne rozcházejí se varianty ode tří až do padesáti tisíc, a těžko jest uhoditi v pravdu“, píše Palacký. A co toto slavné vítězství přineslo městu, které ovšem v té době bylo v saském držení a ovládané německým patriciátem? Druhého dne se husitské vojsko, vedené Jakoubkem z Vřesovic obrátilo proti městským hradbám, dobilo je, a jak píše kronikář „potom pustili plen, pobili mnoho lidstva a vypálili a zahubili celé město tak, že ještě tři léta pusto“. Zničen byl při tom i arciděkanský chrám z roku 1249, jehož obnova v původním gotickém slohu se protáhla až do roku 1530.

Po ukončení obrovského evropského konfliktu z let 1618 až 1648, známém jako válka třicetiletá, se ještě za 30 let obyvatelstvo nalézalo v největší nouzi, zaznamenal jiný kronikář.

Ruský pomník u Přestanova, rakouský u Chlumce a pruský na varvažovské křižovatce připomínají jednu z krvavých epizod napoleonských válek, která se odehrávala na hranicích města. V jediné bitvě z 29. a 30. srpna 1813 bylo zabito či zraněno 36 000 vojáků, vypáleno 400 domů, 10 000 francouzských vojáků se 7 generály čekal osud zajatců a do ztrát na bojišti bylo připsáno i 60 000 zničených ovocných stromů.

Přeskočme řadu dalších větších či menších válečných konfliktů a zastavme se až u poslední bilance z konce druhé světové války.

Za krásného slunečního dne, v úterý 17. dubna 1945 před třetí hodinou odpoledne, po dobu 16 minut bombardovalo centrální část Ústí nad Labem a dolního Střekova 200 amerických těžkých bombardovacích letadel. A ve čtvrtek 19. dubna před druhou hodinou po poledni, opakovalo nálet 240 létajících pevností dalších 25 minut. Uvádí se, že zcela bylo zničeno 572 domů s 2 754 byty a poškozeno dalších 916 domů. Městem v té době procházely či projížděly transporty vojáků a kolony před východní frontou prchajících Němců, ale i nejrůznějších zajatců, ausländrů, totaleinsatz a ztýraných häftlinků. Nikdo již nespočítá, kolik z nich přišlo při bombardování o život. Pravděpodobné odhady uvádějí asi 3 000 osob. Z veřejných budov byla zničena radnice, knihovna, dvě kina, řada úřadů, tři školy, pošta, nádraží, mnoho obchodů, restaurací a jiných provozoven. Značné škody byly způsobeny na komunikacích, výrobních, dopravních a spojových zařízeních. Celý železniční systém od západního až po hlavní nádraží byl prakticky zničen, z provozu byl vyřazen i železniční most a přístavní zařízení. Těžce byly poškozeny i oba historické chrámy. V těsné blízkosti gotického kostela, toho který byl v minulosti vypálen husity, dopadly tři bomby a k jejím kráterům se začala věž naklánět do té míry, že hrozilo zřícení. Zajištěním věže i chrámové lodi byl pohyb zastaven a následně prováděnými sanacemi základů a podzákladí byla stavba podle projektu profesora Mocknera stabilizována. Jako trvalé memento válek zůstala však věž při své výšce 65 metrů vychýlena o 198 cm od kolmice a zařadila se k nejšikmějším věžím v Evropě hned na druhé místo za zvonici v italské Pise.

Rozsah škod na stavebním fondu města se přesněji zjistit nepodařilo. Zachovala se však hlášení o nákladech na odklizovací práce po demolovaných domech. Provádělo je celkem 19 stavebních firem, na skládky bylo odvezeno 303 181 kubických metrů materiálů a do konce roku 1946 za to město zaplatilo na haléř přesně 47 612 868,10 Kč. Proti tomu odprodejem vytěženého stavebního materiálu získalo 498 186 korun. Tedy asi 95 krát méně než činily náklady, a takové jsou již bilance válek.

 

Ústí nezbohatlo ve středověku na těžbě stříbra, zachovaný zůstal jen místní název Stříbrníky. A zdálo se, že tomu nebude ani jinak s těžbou hnědého uhlí. První zmínku o jeho existenci lze asi nalézt již v zápisu duchcovské kroniky z roku 1403. To ještě nikdo nemohl tušit, že jeho sloje se táhnou po úpatí Krušných hor v mohutném pásu o rozloze cca 70 km krát 20 km, který bude později označen jako Severočeská hnědouhelná pánev, od Ústí n.L., přes Teplice, Most, Chomutov a Kadaň až k Doupovským horám, od kterých pokračují jako Sokolovská pánev. První nesmělé kutací pokusy na Ústecku jsou datovány od poloviny 18. století, řada opuštěných dolových míst byla později překryta novými městskými sídlišti a po někdejší hornické činnosti se do současnosti se opět dochovaly jen místní názvy – jako Hornická, Důlní, V Kutišti.

K rozhodnému obratu dochází až v polovině 19. století, kdy zájem o uhlí a jeho prudce rostoucí těžba v okolí dávají impulz celému průmyslovému kvasu Ústecka. V té době město ztrácí svůj středověký charakter, jsou zbořeny městské hradby se čtyřmi věžemi městských bran a začíná rychlá industrializace. Těžba surovin, průmyslová výroba a přeprava materiálů, zboží a osob vzájemně akcelerují tempo svého rozvoje.

Od roku 1851 má Ústí přímé železniční spojení s Německem a přes Prahu i s Vídní. V roce 1858 je zprovozněna trať z Ústí do lázeňských Teplic, krátce na to se prodlužuje dále do Duchcova a pak i na Mostecko a Chomutovsko, takže protíná celý revír a zpřístupňuje do té doby nevyužitelná ložiska hnědého uhlí. Další vybudovaná „bílinská“ trať spojila v roce 1874 Ústí s vydatnými doly ve Světci a okolí Bíliny. A také 1.1.1874 se první jízdou po železničním mostu do stanice Střekov uskutečnilo propojení s „polabskou“ železnici na pravém břehu (trať Lysá – Děčín).

Pravidelná lodní doprava na Labi, osobní i nákladní, se sice datuje již od roku 1841, ale teprve železniční spojení labské vodní cesty s uhelnými doly umožnilo její nevídaný rozvoj. A tak paradoxně tito jinak nesmiřitelní dopravní konkurenti v Ústí úzce spolupracují. Železniční společnosti financují výstavbu nových přístavů a překladišť a někdy je i provozují. Město se tak stalo důležitou dopravní křižovatkou. Na přelomu 19. a 20. století bylo Ústí největším přístavem v celé rakousko-uherské monarchii, překládanými objemy zboží převyšovalo i námořní přístav Terst. Jeho význam potvrdilo v roce 1901 i připlutí samotného zeměpána císaře Františka Josefa I. parníkem do města. V roce 1903 se v ústeckých překladištích ročně otočilo 6 753 lodí s nákladem 3,6 miliónů tun. Tradičně se nejvíce exportovalo uhlí do Německa, Magdeburku a Hamburku.

 

Podobně k největším v celé monarchii patřilo koncem 19. století i „západní“ nádraží ústecko-teplické trati, sloužící jako seřaďovací pro uhelné vlakové soupravy z revíru i pro rozřaďování nákladních vlaků na závodové vlečky ústecké západní průmyslové aglomerace. Do první světové války se jeho plocha rozrostla na 50 ha a počet kolejí zvětšil na 53.

Ústí nad Labem se stalo důležitým dopravním uzlem.

 

Blízkost surovin a energií přivádí do města podnikatele „gründerského období“ průmyslové revoluce. Končí poklidné časy v podstatě řemeslných a manufakturních výrob s měšťanskými pivovary. Mezi léty 1843 až 1850 vznikají významné větší podniky textilní a potravinářské. Z nich je třeba jmenovitě uvést alespoň v roce 1847 založenou krásnobřezenskou firmu L. Bramsch a Eckelmann, továrnu na líh, lisované kvasnice a likéry, s tradičními produkty Staré myslivecké, Gold King whisky, Klášterního tajemství či Nuncius. Z programu nealko jeho pokračovatele Labeny snad každý zná nápoj Kofola.

Mezi novými podnikateli pak dominuje především Spolek pro chemickou a hutní výrobu, založený v roce 1856 ve Vídni jako největší rakousko-uherský podnik vůbec, se základním závodem v Ústí nad Labem, kam v roce 1880 přenáší i své sídlo. Založení Spolku je spojeno se jmény vysoké rakouské feudální šlechty, mezi níž nechyběl ani kníže Schwarzenberk, Egon kníže Fürstenberg či hrabě Otto Chotek. Z jejich řad jsou pak voleni členové správní rady a první prezidenti společnosti. Tato noblesa prvých vlastníků dostala okázalý výraz i v novogotickém slohu správní budovy z roku 1895 (pozdější VÚANCh). Triptych malíře Rainera na stěně vstupního schodiště znázorňuje v pojetí tří scén mytologických výjevů vznešeném poslání, aristokratického ducha i podnikatelství jeho čelných představitelů, zpodobněných v historických a stavovských hávech a v heroizovaných postojích. Další generace vedení Spolku, dravé průmyslové a finanční oligarchie si takovou pompu již zcela odpouští a volí pro novou správní budovu z roku 1930 jiné pojetí. Desetipodlažní dominantní objekt ve stylu severoněmeckého expresionismu jen s gotizujícími prvky, postavený přímo nad korytem Klíšského potoka, obložený kabřinci vlastní výroby. Se svými 44 metry výšky byl v letech 1930-1934 nejvyšší stavbou v Československu a podle tehdejších kritérií označován za mrakodrap. Před rokem 1856 bylo sice ve městě již deset menších továren na výrobu chemikálií, ale teprve Spolkem dostává Ústí zcela oprávněně epiteton constans „město chemie“. Koncern akciové společnosti Spolek měl, mimo základního závodu v Ústí, kde až do roku 1989 pracovalo 4 až 5 tisíc zaměstnanců, řadu dalších závodů a podniků v republice a v mnoha zemích Evropy. Jeho dějiny jsou popsány v řadě knih a monografických studií. Poválečný historik Miloš Novák napsal, že do konce II. světové války byl největším reprezentantem chemického průmyslu v naší zemi a neměl vedle sebe žádného ani přibližně rovnocenného konkurenta a že jeho historie je jádrem historie celého našeho chemického průmyslu.

V návaznosti na vznik „chemičky“ se v témže roce zakládá i Spojená česko-saská parní lodní společnost. Pokračuje zakládání dalších chemických závodů, navazujících na základní výrobky Spolku, vznikají nové menší i větší podniky strojírenské a metalurgické, keramické a speciální potravinářské, sklářské, farmaceutické. Dalo by se říci, že jsou zde zastoupena snad všechna odvětví průmyslového katalogu.

Z nich třeba jmenovat alespoň firmu Johann Schicht, která začínala s deseti dělníky a dvěma úředníky v roce 1882 na Střekově s výrobou mýdla, margarinu a ovocných šťáv. Za dvacet let to byl největší potravinářsko-drogistický podnik v Evropě a podobně jako Baťovi patřil Zlín, patřil firmě do začátku II,. světové války skoro celý Střekov. Po znárodnění podnik STZ či Setuza, zaměstnával ještě v osmdesátých letech minulého století okolo 2 500 pracovníků. S jeho výrobky jsou trvale spojeny, dnes bohužel již jen ve vzpomínkách, značky jako mýdlo s jelenem, Ceres, Vegetol, Juno, Elida, Fluora, Thymolin a desítky dalších.

Současně s rozvojem průmyslu je ve městě budována i vyšší vybavenost, posilující jeho význam. Do první světové války jsou otevřeny nové základní a střední školy, městské lázně, knihovna a divadlo, zoologická zahrada a sportovní hala, nemocnice a sanatorium, kostely, spořitelny a banky. Jen v Ottově slovníku naučném je jmenováno jedenáct peněžních ústavů s filiálkami rakouských, německých a anglických bank. Uhlobaroni Weinmann a Petschek do města soustřeďují obchod s mostecko-duchcovským a sokolovským uhlím.

 

Buduje se technická vybavenost města a podnikatelé, kteří mají hlavní slovo v městském zastoupení, jsou nejen pokrokoví, ale i velmi vstřícní ke všem novinkám.

V roce 1890 se dává do provozu městský vodovod, který má zabránit opakujícím tyfovým epidemiím. Podobně jako jiná velká města se rozhodli městští představitelé zřídit v plošně se rozrůstajícím městě hromadnou elektrickou dopravu. Na jaře roku 1899 byla tedy založena Elektrická drážní společnost AEG Union. Ta v rekordním čase vystavěla na Špitálském náměstí elektrárnu a umístila do jejich prostor i měnírnu, vozovnu, dílny a provozní zařízení. Vystavěla také první dvě jednokolejné tratě o délce 8,8 km ze středu města ke Klíšskému potoku a z Předlic do Krásného Března. A již 1. června téhož roku zahájila na nich zkušební a o měsíc později pravidelný provoz (poslední trať, spojující Ústí se Střekovem, mohla být postavena až v roce 1936, po vybudování nového Benešova mostu přes Labe).

V roce 1899 také okamžitě začala přestavba veřejného osvětlení města na elektrické. Do té doby bylo plynové, od roku 1859 dodávala hnědouhelný plyn do města chemička, v roce 1913 si město postavilo vlastní plynárnu v Předlicích. Připomeňme si, že teprve v roce 1887 předváděl František Křižík vynález elektrického osvětlení na jindřichohradeckém náměstí.

 

To že ústečtí představitelé v minulosti byli skutečně pokrokoví, dokazuje i fakt, že do prvních „Ústeckých nej“, zveřejněných historiky Muzea města Ústí nad Labem, mohlo být zapsáno hned 5 technických priorit:

První meziměstská telefonní linka v Čechách byla zřízena v roce 1888 mezi Ústím a Teplicemi, do té doby sloužily telefony všude jen pro místní síť. Hovory přenášel 2 mm tenký a 20 km dlouhý drát. Ústí bylo vybaveno na svou dobu velkou meziměstskou ústřednou s kapacitou 100 účastníků. Praha se první meziměstské ústředny dočkala o rok později.

Také první bezdrátové spojení telegrafem se u nás uskutečnilo mezi Ústím a Teplicemi při příležitosti průmyslové výstavy v roce 1905. (Dějiny české vědy a techniky chybně uvádějí jako první úspěšný pokus navázání spojení mezi Prahou a Karlovými Vary až v roce 1908). Po ukončení výstavy byl pak úspěšně realizován ještě přenos do vlaku jedoucího mezi Ústím a Chomutovem, takže se jednalo o první mobilní spojení v celé monarchii.

Na zmiňované ústecké výstavě v roce 1905 byla také poprvé v Čechách, prezentován převratný vynález z přelomu století – parní turbina, která ukončila éru klasického parního stroje. Přímo z výrobní haly ji do Ústí přivezla První brněnská strojírna.

Na počátku 20. století byla myšlenka dálkového vytápění vesměs považována za technickou utopii, ale již v roce 1922 byla v Ústí uvedena do provozu první teplárna v Československu. Stála v centru města a vyráběla teplo až do roku 1968. Další byla postavena v Brně až v roce 1930.

Film v Československu promluvil poprvé rovněž v našem městě a to 26. dubna 1929 v kině Alhambra, dnešním Činoherním studiu. V Praze uviděli první zvukový film až 13. srpna. Na

zakoupení projekčního přístroje - světové novinky, Ústecká filmová společnost investovala tehdy závratných půl miliónů korun.

 

Dá se říci, že základní struktura města, založená na silném průmyslovém potenciálu a dopravních vazbách, tak jak byla vytvořena na přelomu 19. a 20. století, přežívá téměř dalších sto let. Samozřejmě s nezbytnými modifikacemi, vynucenými zejména státoprávními změnami. Po první světové válce to byla zejména ztráta velkého vnitřního trhu po rozpadu monarchie, celosvětová hospodářská krise a důsledky přetrvávající iredenty německých šovinistů s následným válečným hospodářstvím. Po druhé válce pak zejména pro exportující podniky velmi nepříjemné přerušení obchodních styků a i kontaktů se západní Evropou a ne vždy příznivé direktivy plánovaného hospodářství. Ale tradičně značně pestré zastoupení výrobních oborů ve městě prokázalo dostatečnou flexibilitu a poměrně dobře se vyrovnávalo s měnícími se podmínkami.

Celostátně je naše hospodářství v letech 1945-1989 nadále založeno na extenzivním rozvoji, což není trend v Ústí historicky cizí. Ve městě se rozšiřují výrobní plochy závodů, posiluje se obor energetiky, postavila se např. Tlaková plynárna Úžín, a výrazně roste zejména stavební výroba. Se stále většími požadavky na zvyšování výrob jde ruku v ruce i masivní panelová výstavba sídlišť s nabídkou bytů pro lákané nové pracovní síly. Po dlouhou dobu je ve městě „předávána“ více než tisícovka bytů ročně. Stovky hektarů nových ploch obytných obvodů a okrsků zásadním způsobem změnily vzhled města a velký počet nových bytů se projevuje dosud například v tom, že jejich cena na trhu patří v Ústí k výrazně nejnižším v zemi.

 

Hospodářskému růstu města odpovídá i prudký růst počtu obyvatel. V roce 1840 zde žije 2 081 osob, v roce 1900 již 37 265 a v roce 1940 pak 71 254. Před rokem 1990 překročil počet trvale bydlících 100 000 a současný, zcela aktuální stav je vykazován číslem 95 464. Třeba ale vidět, že na celkovém přírůstku se podílejí i obyvatele kdysi původních obcí, které rozšiřující se město pohlcuje do svých hranic. A naopak pokles po roce 1989 je dán politickou změnou, kdy se od města naopak formálně odtrhují a osamostatňují některé okrajové obce.

Neměli bychom zamlčet ani to, že v letech 1945-1946 došlo k odsunu asi 50 000 Němců, tedy 75 % obyvatel města, což znamenalo přerušení původní demografické kontinuity. Problém vztahu Češi – Němci bývá neuralgickým bodem ve všech smíšených pohraničních územích. Právo-bezpráví, vina-křivda, odplata-náhrada. Byly doby, kdy vedle sebe žili jako dobří sousedé, jindy naopak v silně emočně vypjatých nepřátelských vztazích, když političtí dobrodruhové pro svoje záměry sáhli k nacionálním a rasistickým nábojům propagandy. Je zřejmé, že Ústí nad Labem ve své minulosti bylo multikulturním prostředím, které dávalo šanci obohacovat obě etnika. Ale vyprávějte lidem, kteří si prožili osobní nespravedlnosti a bolesti, že revanš nikam nevede a krevní msta nemá konce. Naštěstí uplynulo již skoro 70 let v míru a těch, kteří mají vlastní špatné zkušenosti ubývá. Věřme v rozum a evropanství mladé generace, s národní hrdostí ale ne šovinismem.

S růstem města se zvyšuje i jeho politická prestiž. Od prvého krajského uspořádání v roce 1949 se trvale stává administrativním centrem Ústeckého či Severočeského kraje. Roste ale i jeho neformální podíl na krytí potřeb vyšší vybavenosti v jeho přirozeném regionu, který tvoří trojúhelník měst s třicetiminutovou dostupností, vymezený vrcholy měst Děčín, Teplice, Litoměřice-Lovosice, jehož středem je právě Ústí nad Labem.

 

Konec roku 1989 přinesl velké politické změny v zemi, ale pro Ústí nad Labem představuje zcela zásadně novou situaci. Do budoucna nemůže už sázet na svůj tradičně silný průmyslový potenciál, ale musí hledat své uplatnění jinde. Těžba uhlí v okolí města byla ukončena, v řadě závodů byla výroba zastavena úplně či výrazně omezena.

Každá mince má dvě strany. Hygiena životního prostředí ve městě se výrazně zlepšila, smogové situace vyhlašují spíše v Praze než v Ústí. Uhelná jáma mezi Chabařovicemi a Ústím

se zaplňuje vodou budoucího rekreačního jezera, jehož rozloha se bude blížit Machovu. Na vytěžených plochách v Podhoří bylo vybudováno golfové hřiště. Nezaměstnanost ve městě ale výrazně převyšuje celostátní průměr. Dřívější nedostatek ploch obchodu a služeb byl odstraněn nad 100 %, vybavenost je na výši, kterou jsme kdysi jen obdivovali na Západě, ale neustále jsou uváděny do užívání nové polyfunkční objekty, které již jen obtížně hledají zájemce, takže místo názvu prodejny je tam často jen plakát „k pronájmu – for rent“. Na okrajích města se zabírají nové plochy orné půdy pro další a další supermarkety a desítky hektarů opuštěných ploch dřívějších výrobních závodů v zastavěném území tvoří smutná brownfields.

Nové poslání města se hledá. Jistě v něm významné místo bude mít vyšší vybavenost, zdravotnictví, školství… Univerzita J. E. Purkyně v Ústí má dnes již 7 fakult, zaměstnává 980 pracovníků a poskytuje vzdělání 11 955 studentům.

Atribut města jako dopravní křižovatky si Ústí zřejmě uchová i v náročnějších podmínkách. Ústecký úsek mezinárodního železničního koridoru je již rekonstruován a přestavba hlavního nádraží se dokončuje. Je naděje, že tzv. “ekologickým“ iniciativám se už nepodaří oddálit dokončení posledních třinácti kilometrů dálnice D8 mezi Řehlovicemi a Lovosicemi a celá trasa z Prahy přes Ústí do Drážďan bude již brzy sjízdná. Mimochodem, na realizované trase z Ústí ke státní hranici bylo zaznamenáno další ústecké „nej“. Je jím nejdelší dálniční tunel v České republice, pod vrchem Panenská u Nakléřova s délkou dva kilometry – tento rekord by ani v budoucnu neměl být jinde překonán. A dá-li bůh a ekologové, bude postaven i poslední stupeň na Dolním Labi a řeka se stane pro lodní dopravu celoročně splavnou. 

Slovo přednosty

doc. Sameš

Vážení lékaři, vážení pacienti,

vítáme Vás na stránkách Neurochirurgické kliniky Univerzity J.E. Purkyně a Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, prostřednictvím kterých bychom rádi představili naše oddělení i jeho zázemí a informovali o aktuálním dění u nás.

Prof. MUDr. Martin Sameš CSc.

doc. Sameš

Novinky

International Neurosurgical Winter Congr…

15-03-2017 Aktuality

International Neurosurgical Winter Congress

  Neurochirurgická klinika v Ústí nad Labem měla tu čest pořádat mezinárodní kongres v Seefeldu v Rakousku v lednu 2017. Odborníci...

Bertalanffy Brain Stem Neurosurgery 2013

21-06-2015 Aktuality

Odkaz na video / link to the video.  

Fukushima & Tanikawa in Live Surgery 201…

18-06-2015 Aktuality

Fukushima & Tanikawa in Live Surgery 2015

  (Neurochirurgická  klinika, 06/2015)   Světová elita v neurochirurgii profesor Tanikawa a profesor Fukushima přijali pozvání profesora  Sameše k účinkování v...

Bertalanffy Brain Stem Neurosurgery

14-11-2013 Aktuality

Bertalanffy Brain Stem Neurosurgery

Vážení kolegové,   dovolte,  abychom Vás pozvali na workshop „ Bertalanffy Brain Stem Neurosurgery“ dne 27.11.2013 ve výukovém centru Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem....